Rekviem

  Na poslední díl trilogie Delirium jsem se opravdu těšila, přestože mě zneklidňovalo množství nespokojených ohlasů, kterých bylo více než spokojených kladných ohlasů. Než jsem se dostala k posledním padesáti stránkám, tak se mi Rekviem líbil více než předchozí díl Pandemonium. Pak ale přišel konec, který mě vytočil, příšerně naštval a hluboce zklamal. Tato série byla stavěna na skvělé myšlence, děj byl čtivý a napínavý, a proto mě naštvalo, že autorka se na závěrečný boj, nezodpovězené otázky a mnoho dalšího úplně vybodla. (Tato recenze může obsahovat spoilery na předchozí dva díly)


Autorka: Lauren Oliver
Originální název: Requiem
Počet stran: 391
Nakladatelství: CooBoo
Žánr: Dystopie, dívčí román
Moje hodnocení: 7/10✰

  Kniha je napsaná ze dvou pohledů: z pohledu Leny, která utekla do Divočiny a  z pohledu vyléčené Hany, která si má zanedlouho vzít budoucího starostu Portlandu. Každá žije na opačné straně plotu jiným životem a má své problémy. 

  Lena se ocitla v revoluci proti společnosti bez lásky, a navíc se jí do života vrátí její  první velká láska Alex. Alex už  ale není takový jako dřív, Lenu naprosto ignoruje a raní její city. Lena je přesto do něj hluboce zamilovaná a neví si rady, jestli má na Alexe zapomenout a být s Julianem, a nebo Juliana opustit a vrátit se ke své staré lásce.

Láska je posedlost. Je jako jed. I když mě už Alex nemiluje, nesnesu myšlenku, že by mohl milovat někoho jiného.

str.110 

   Hana na opačné straně plotu je už vyléčená a právě chystá svatbu s nejvýznamějším mužem v širokém okolí- s budoucím starostou Fredem Hargrovem. Když je ale datum svatby blíž a blíž, Hana začíná zjišťovat, kdo její budoucí manžel ve skutečnosti je.

Lena a ostatní nevyléčení, co žijí v Divočině plánují útok na Portland. Jejich nepřátelé se snaží o něco podobného - chtějí vyhladit populaci nežádoucích, aby jednou provždy existoval svět bez Amor Deliria. 



Můj názor:
   Nechtěla jsem celou serii odsoudit špatně jen kvůli tomu konci, se kterým jsem nebyla ani trošku spokojená. Na posledním díle se mi hodně líbilo, že byl akční a příběh vyprávěly dvě osoby. Hodně jsem se těšila na Hanu a to, jaké bude její chování a myšlení po léčbě. 

"Moje pocity, moje záliby - to všechno je mimo můj dosah. Procedura je nevymazala úplně, i když měla. Jsou to ale jen stíny, které se vypaří, jakmile se na ně snažím soustředit."

str.146

Kapitoly z Haniného pohledu mě opravdu bavily, ke konci, když už šlo do tuhýho a datum svatby už bylo hodně blízko, mě její kapitoly bavily i více než kapitoly o Leně. To ale neznamená, že by mě kapitoly o hl. hridnce této série nudily. Lena měla ve svých kapitolách několik zvratů, které mě vážně dokázali překvapit. A navíc tam bylo tolik napětí, tolik momentů, kdy jsem netušila, jak budou probíhat následující minuty. 

   U samotné Hany a její léčby jsem čekala něco trochu jiného. Celé dva díly dělá autorka z výlečených lidí totální fanatiky, kterým nezůstala ani malinká  kapka emocí, a teďka se v knize objeví Hana, která je sice trochu klidnější a tišší než kdysi, ale hluboko v její hlavě ji občas napadne nějaká citlivá myšlenka. Hana mi přišla až na pár věcí skoro pořád stejná. Jediné co se podle mě změnilo bylo, že si nechává věci pro sebe a neříká první věc, která ji napadne, je klidnější a své emoce má takové  utlumené a moc je nedává najevo. Uvnitř má ale stále nějaké city - chybí ji Lena, je ji líto Grace a uvažuje, že lidé v Divočině nejsou možná tak špatní. Stala se při její léčbě snad nějaká chyba? Proč není jako ostatní vyléčení totálně zfanatizovaná? Možná, že to byl autorčin záměr, ale to přeci mohla nějak více naznačit. Naopak jsem ale ocenila, že Hana byla zpárovaná s tak vysoce postaveným člověkem jako je Fred a mohla jsem tak nahlédnout, jak se on jako starosta proti nevýlečeným staví.

Lidé se nemají měnit. V tom tkví krása párování - lidé jsou napárováni jeden pro druhého, jejich zájmy se protínají, rozdíly mezi nimi jsou minimalizovány. To nám má přínést léčba. Jenže je to lež.

Fred není Fred - není to ten člověk, za jakého jsem ho měla. Ani já nejsem tou Hanou, kterou jsem měla být, nejsem tou Hanou, kterou jsem se podle všech měla po proceduře stát.

str.125 

 

    Zpět ale k Leně. U Leny jsem nenašla něco, co by mi mohlo v tomto díle na ni extra vadit. Jediný, kdo mě štval byl Alex. Alexe v prvním díle jsem milovala snad ještě víc než Lena, ale když se vrátil zpět do trojky, lezl mi na nervy. Proč byl tak moc naštvaný na Lenu a ještě bez nějakého důvodu, který by nám mohl poskytnout? Chápu, že potom, co se vrátil z Krypt, kde prožil otřesné věci, nebude asi nejšťastnější člověk na zeměkouli, ale proč se choval zrovna takhle? ( Pozor, v nasledující větě se vyskytuje spoiler)Autorka se prostě rozhodla, že z Alexe udělá kluka, který Lenu naprosto ignoruje a lže ji, a na konci knihy k ní pak přileze znovu a přizná se, že ho mrzí, že jí bez odůvodnění lhal a stále ji pořád miluje? Autorka zkrátka potřebovala nějakou zápletku k milostnému trojúhelníku a nic lepšího ji nenapadlo. (Konec spoileru)
  

Tohle je minulost. Víří a unáší vás. Když si nedáte pozor, utopíte se v ní. Je to jeden z důvodů pro existenci léčby. Je to jako zmizík, který vás zbaví veškeré bolesti, celé vaší minulosti, dokud z ní není jen rozmazaný odraz  na lesknoucím se skle.

str.149 

   A teď příjde to nejhorší. Na scénu přichází poslední stránky téhle série, které všechno totálně zvoraly. Kdyby ten konec byl lépe zakončený a postavy by měly pro své chování nějký důvod, řekla bych, že je to jedna z nejlepších sérií, co jsem četla. Bohužel jediná kniha z téhle série,  o které můžu toto říct je první díl. 

   Ten konec prostě nebyl konec. Bylo to utnutí uprostřed boje mezi dvěmi stranami o město, které v součastnosti není nějak extrémně zalidněné nebo velké. Jestli toto město je stejné i ve světě této série, boj v něm by neměl ani moc velkou cenu.Kdyby šlo o velké město např. New York, je možné, že by se mohli nevyléčení někde posunout v boji proti státnímu  systému bez lásky. Ale takové město jako Portland není podle mě něcím, co by mohlo něco změnit (nejédná se  o Portland, jenž je hl. městem Oregonu, ale o Portland, co je na východním pobřeží poblíž New Yorku).

    Ukončení série nemělo hlavu a patu. K dalším nezodpovězeným otázkám přišli další, ale ani jedna z nich potom nebyla zodpovězena. Bylo tam tolik zásadních otázek. Některé knihy  mají dobrý otevřený konec, ale v téhle knize byl ten konec tak šíleně otevřený, že to bylo strašné. Celou dobu autorka napínala na závěrečný boj, a pak se na něj nakonec vybodla.Strhneme zdi a bude všechno oukej...Koneeeec.

Jsme vrazi, my všichni. Vraždíme svoje životy, svoje minulá já, věci, na nichž nám záleží. Pohřbíváme je pod hesly a výmluvami.

str.226 

 

   Co říct teda na závěr? Až na konec mě kniha neskutečně bavila. Byla velice čtivá, jako u předchozích dílů (překlad Romany Bičíkové mi vážně sedl) a měla více akce a napětí. Bohužel to všechno zpackal konec. Podle mě by měla autorka napsat nějakou povídkovopu knihu o tom, jak to vlastně skončilo a co bylo dál. Kniha stojí za přečtení, pokud se vám předešlé díly líbily. Ten konec vás asi naštve stejně jako mě a většinu dalších čtenářů, ale děj, co konci předchází vás bude zaručeně bavit.